Pavlína z blogu Tady je Popelčino zpět

Tapiokové perly jsem měla koupené. Dokonce už dvakrát, poprvé tu roky ležely a nakonec šly prošlé do koše. Podruhé jsem je koupila na Sapě společně s tapiokovou moukou a dalšími podobnými surovinami, které jsem nikdy nepoužila. Nemůžu si pomoct, vidím něco zajímavého a musím to koupit, dušuju se, že to určitě zpracuju, ale málokdy to dopadne.

Jen ten pudink! Všude na mě mrcha koukal, protože je ohromně populární. Definitivní ránu mi zasadil v práci, kde ho občas jí kolegyně. Ještě když jsem se dozvěděla, že taková malá sklenička na čtyři lžičky stojí třicet korun! Pak už jsem se dostala do stádia, kdy jsem nedělala nic jiného, než myslela na to, jak a kdy uvařit tapiokový pudink. Částečně tomu přispělo i to, že jsem teď doma sama, Muž se toulá po světě a mně začíná chybět to, že můžu pro někoho něco uvařit.

No. Není to nakonec nic než takový dobrý pudink se zvláštní konzistencí. To k chuti. K prospěšnosti a zdraví toho moc nevím a nechám to posuzování asi na někom jiném, protože bych zase jen opisovala to, co je psáno všude. O tapioce se můžete dočíst třeba TADY. Jde z něj ovšem udělat docela obstojná svačina třeba do práce.

Protože škrob je sám o sobě bez chuti, je dobré dát si záležet na tom, abyste si pudink poctivě dochutili. Můžete ho uvařit v klasickém (nejlépe v plnotučném) mléce. Ještě lepší ale bude z rostlinného mléka. Já ho dělala z mléka kravského, protože alternativy doma zpravidla nevedeme, ale pochopila jsem, že kokosové nebo třeba mandlové má v receptu svoje opodstatnění. Protože ta tekutina (mléko), ve které pudink uvaříte, ta tomu dá tu chuť. Mléko můžete použít i k namočení. Více mléka - více chuti. Vodní varianta je ale vzhledem k ceně rostlinných mlék ta šetrnější.
Postupy přípravy se liší. Někdo perly proplachuje před namočením, někdo ne, někdo je vůbec nemáčí a vaří rovnou, někdo namočené slévá, někdo ne. Nevím, jaký postup je správný - já jsem máčela a neslévala. Nicméně! Myslím, že pokud bych je propláchla a slila (a zbavila se tak části uvolněného škrobu), pudink by tolik nezhoustl a stačilo by se pak držet poměru 1 : 3 : 3 (viz níž).

Nestresujte se při vaření odměřováním gramů, řiďte se hrníčkovým systémem. Takže:

1 díl tapiokových perel    1 hrnek             100 ml

3 díly vody                        3 hrnky             300 ml

3 - 4 díly mléka                 3 - 4 hrnky       300 - 400 ml*

*Mléka jsem přidávala tři díly (tak jak jsem se dočetla ve většině receptech) a ještě jsem během vaření kapku přidala, ale výsledný pudink měl i tak gumovější konzistenci, než bych si představovala, přimlouvám se tedy za jeden díl mléka navíc, aby byl krémovější - nicméně je třeba si to vyzkoušet podle individuální chutě.

Pro představu - z hrnku o objemu 200 ml pohodlně uvaříte osm menších porcí, šest slušných.

Až budete pudink vařit, neplánujte si k tomu nic moc dalšího. Tapiokové perly jsou škrob a chovají se v podstatě úplně stejně jako klasický pudink - pořád se nic neděje a pak směs najednou zhoustne tak, že v ní stojí vařečka. Taky je třeba ho stále míchat, aby se nepřipaloval. Uvařený pudink nenechávejte dlouho stát a pracujte s ním svižně, jinak ještě v hrnci získá konzistenci, která se vám nebude líbit, a bude se vám s ním špatně pracovat.

Další z receptů, co jsem ještě nestihla před pauzou zpracovat. Už se v tom začínám pomalu orientovat, ale jde to ztuha. Buď najdu recept a nebo fotky, nikdy ne obojí dohromady. Doufám, že jednou uspokojivě všechno doženu. 

Každopádně tohle je další z řad dančích receptů (jestli si ještě někdo vzpomíná na moje "trable" s půlkou daňka).

Indickou kuchyni jsem si zamilovala. Ale ještě jsem jí ani pořádně nezačala vařit. Zase už jsem teoretik bez praxe. Prapůvodně to všechno začalo kuřecím Tikka Masala, ke kterému jsem taky přišla jak slepý k houslím, když jsem kdysi dávno potřebovala zužitkovat koriandr. Definitivně jsem se dorazila v indické restauraci, kam mě jednou vzal Muž. Tam jsem se utvrdila v tom, že tuhle kuchyni chci zkoušet, chci ji jíst pravidelně, a že mě bude bavit. Jenže, jak je to u mě zvykem, od tohohle rozhodnutí zas uplynula přímo neslušně dlouhá doba.

S vařením indických jídel jsem začala tak, že jsem si nejdřív koupila indické nádobí. To já tak prostě mám. Když už něco dělám, tak většinou pořádně a se vším všudy. I kdybych to dělala naposled, to poprvé musí být echtovní. A protože jsem estét, začínám vždycky od těch nejmíň podstatných věcí. Myslím, že je to možná trochu taková porucha, ale což už. Jsem prostě taková. Indické nádobí mě stálo nekřesťanské peníze a dopadlo to s ním samozřejmě tak, že mi určitě rok (spíš víc, na časové údaje jsem špatná) stálo ve skříni bez využití. Nebyl nějak čas nebo co, nebo se mi nechtělo, já už vlastně ani nevím. Ale tím, že už bylo ve skříni, jsem byla připravená, když tedy konečně došlo na věc.

Na věcdošlo minulý víkend, když už to puzení vyzkoušet Lamb Korma, které jsem si objednala tehdy v té restauraci, bylo tak silné, že nešlo vydržet. Vytáhla jsem z mrazáku jedno jehněčí kolínko, co jsem tam už pěkně dlouho dobu sušila, protože bylo plonkové, z peněženky jsem vyštrachala papírek, na kterém jsem už kdovíjak dlouho měla napsaný recept, který jsem kdysi ulovila už ani nevím na jakém zahraničním webu, a pak to šlo ráz naráz.

Obsáhlejší pojmové okénko tentokrát vynechám, protože na rozdíl od Phở Bo, na které je postup dobře sehnatelný v češtině a žádné velké odlišnosti se mezi jednotlivými recepty neobjevují, Lamb Korma se v jednotlivých receptech liší tolik, že si vlastně ani nejsem jistá, jestli se moje Lamb Korma dá za Lamb Korma považovat. Jen jednu věc sem napíšu, a sice to, že "korma" je výraz pro dušení. Ne tedy dušení coby omezení přívodu kyslíku do plic, ale ve významu něco dusit, tedy vařit na nízkou teplotu s minimem tekutiny ve vlastní šťávě přikryté poklicí. A "lamb" je v překladu (z angličtiny) jehněčí. Připravujeme tedy dušené jehněčí. Se vším tím kořením, co k Indii patří.

Je mi samozřejmě jasné, že přes specifickou chuť a vůni jehněčího v mnoha rodinách prostě nejede vlak. Nezoufejte. Stejně dobrou kormu si můžete připravit z masa kuřecího. Budete pak tedy vařit Chicken Korma (Chicken je v překladu kuře). Oproti Lamb Korma je její výhoda v tom, že kuřecí maso není třeba dusit tak dlouho, jako jehněčí.

Budu si muset koupit indickou kuchařku. Abych byla ještě větší teoretik.
Každopádně, až budete vybírat maso pro Lamb Korma, sáhněte radši po něčem jiném, než po kolínku. Já nic jiného neměla, ale vy si ušetřete práci s vykošťováním. Pokud přece jen máte něco s kostí, je možné si kormu připravit i tak. Ostatně receptů, kde se maso dusí i s kostí, je možná dobrá polovina. Masová chuť v jídle bude mít pak zase větší sílu, ovšem z mého pohledu je to ta míň praktická varianta. Přece jen vybírat kosti z husté omáčky je trochu něco jiného, než obírat kuře na talíři.

Jako přílohu jsem si (kromě kari rýže) vybrala indické placky čapátí, a to opět z čistě praktického důvodu. Dobré, základní čapátí totiž můžete vytvořit i jen ze dvou surovin - z vody a mouky. Olej navíc v receptu ale vůbec není nešikovný. Těsto se vám s ním bude lépe zpracovávat, zvlášť, když se rozhodnete dělat čapátí z celozrnné mouky, která má tendenci víc lepit. Tedy tak, jak velí (prý) tradiční postup. Nachystejte si na 250 g mouky 100 ml vody, ale každá mouka saje jinak, je proto možné, že budete vodu přidávat nebo ubírat. Těsto na čapátí doporučuju doopravdy důkladně propracovat. Překládejte a hněťte ho v míse klidně patnáct minut. Myslete na to, že z něho musíte vyválet tenké placky, musí tedy být kompaktní, tvárné, nelepivé a vazké. Pokud se vám během zpracovávání bude i tak lepit, přidejte si spíš než mouku ještě kapku oleje. A hotové těsto nechte třeba ještě aspoň hodinku přikryté odpočívat. A až ho budete vyvalovat na placky, kápněte na zploštělou kuličku z každé strany dvě až tři kapky oleje - nebude se pak lepit ani na povrch, ani na váleček. Pokud se vám zdá, že je moučné čapátí chuťově nevýrazné, netrapte se tím. Indické pokrmy jsou samy o sobě výrazné až až, proto nepotřebujete dochucovat i přílohy. Pro klid duše můžete těsto ještě trochu osolit, ale není to nutné.
Někde jsem se dočetla, že když potřete čapátí máslem, vydrží vám pod utěrkou i několik dní. Zřejmě vydrží, o tom žádná. Ale chcete-li si fakt pochutnat, udělejte si čapátí čerstvé.

Tak jak na Lamb Korma podle Popelky?

O Phở Bo svého času mluvili a psali všichni, jenom já ne. Věděla jsem jen to, že je to výborná vietnamská polévka a že snad neexistuje člověk na světě, který by ji nemiloval. I když jsem ji chtěla zkusit, pořád mi nějak unikala. Ani nevím pořádně proč. Až mě pak jednou Muž vzal na Sapu tam, kam na Phở Bo rád chodí on, a já si ho okamžitě zamilovala. A tam jsem se taky rozhodla, že tuhle věc musím vařit doma, abych si její konzumaci užila. Protože nevím teda jak vy, ale já dost nerada jím něco, co se jí tak blbě jako právě tahle polévka, na veřejnosti. A taky se stydím za to, že jsem v restauraci jediná, kdo nejí hůlkami. Hůlkami jsem se totiž nikdy uspokojivě jíst nenaučila. A taky chci mít tuhle dobrotu kdykoliv máme chuť, a nemuset se kvůli tomu trmácet na Sapu.

A co je teda vlastně Phở Bo?

Phở Bo je snad nejznámější a nejrozšířenější vietnamské jídlo. Nevím teda, jak ve Vietnamu, ale ve zbytku světa určitě. Nebudu se tu radši pouštět do toho, jak se tahle zapeklitost skutečně správně píše (svojí verzi mám z Wikipedie) a vyslovuje, na to jsem fakt krátká. Ale abychom si udělali úplně základní jasno v názvosloví, to by asi chtělo. Původně jsem žila v tom, že Phở je v překladu polévka, ale když jsem si tuhle informaci ověřovala, narazila jsem na to, že Phở je vlastně výraz pro druh nudlí. V tomhle případě jde o nudle rýžové, ploché, spíš širší (tak do 40 mm). Další velmi častý výraz týkající se nudlí používaný ve vietnamské kuchyni, je Bún. Bún jsou rýžové nudle kulaté.

Phở jsou ploché rýžové nudle a Bo výraz pro hovězí vývar. Vaříme v tomhle případě teda hovězí polévku s rýžovými nudlemi, neboli velmi silný hovězí vývar. Kromě Phở Bo můžete potkat i Phở Ga, což je vývar z masa slepičího. Prosím vás, těch variant je samozřejmě ještě víc, jen se do nich tady nebudeme zamotávat. Pro naše účely si vystačíme s tím, co je tady. :-) Hezký (a obsáhlejší) článek na téma Phở jsem našla TADY. Jestli si chcete udělat osvětu, můžu jen doporučit.

U samotného Phở Bo pak rozlišujeme dva "druhy". Phở Bo chín, kdy se do polévky používá maso, které se předtím táhlo ve vývaru (takže vařené maso), a Phở Bo tai. Do něj se dává syrové hovězí nakrájené na velmi tenké plátky, které se pak přímo v misce přelije vroucím vývarem.

Tak.

To máme za sebou počáteční složitosti a teď už to bude jen jednoduché. Protože umíte-li uvařit vývar, máte vyhráno.

Jak dělám Phở Bo tai já?

Předně ho dělám v době, kdy vím, že mě čeká víc vaření než obvykle, protože dělat vývar v malém množství se absolutně energeticky nevyplácí. Protože máme rádi Phở Bo tai, zbude mi z vývaru logicky větší množství uvařeného hovězího masa, se kterým je pak třeba nějak naložit. Nakládám s ním většinou tak, že k němu uvařím třeba rajskou nebo koprovou omáčku, přičemž do jejího základu odeberu pro chuť část z taženého vývaru na Phở Bo. Ten proto od samého počátku vařím bez koření charakteristického pro tuhle vietnamskou polévku, a přidávám ho teprve po jeho scezení a rozdělení na různé účely. Následující recept ale počítá s tím, že vaříte jen Phở Bo tai, proto se do něj dává koření hnedle na začátku.

Prosím vás, pokud je pro vás ono koření (zejména asi kardamom) nesehnatelné, můžete samozřejmě polévku uvařit i bez něj, nicméně kombinace zázvor, badyán, skořice a kardamom je právě to, co dělá Phở Bo tím, čím je. Já si ale třeba ještě nebyla schopná pořídit kardamom v tobolkách, a vytrvale používám jen ten mletý, který mám. Používat celé koření se v tomhle případě vyplatí, protože po něm kromě chuti a vůně ve vývaru nezůstanou stopy, ale důležitější než forma je v tomhle případě to, aby tam nechybělo.

Stran nudlí - vlastně jsem ještě nepřišla na to, jak je správně připravit. Postup na balení většinou velí na chvíli je namočit a poté uvařit. Já si to zjednodušila tak, že je přibližně půl hodiny před podáváním zaliju vroucí vodou, osolím, přiklopím pokličkou a nechám je stát tak dlouho, dokud nezměknou (ta půlhodina by měla stačit, ale vydrží ve vodě mnohem déle). Osobně jsem rozdíl mezi tím, kdy se vaří a kdy jen namáčí, nepoznala.

Syrové maso k servírování není tak úplně jednoduché na tenké plátky nakrájet, proto ho předtím můžete na nějakou dobu dát do mrazáku. Lehce promrzlé se krájí podstatně lépe. A naostřete si na to nůž. Jinak si dejte pozor, aby vám maso v misce nezůstalo úplně syrové. Ne že byste si nějak uškodili, ale není to nic moc na chuť, to mi věřte. Dá se tomu zabránit tím, že si k servírování vyberete nějakou hlubší misku (větší každopádně, do malé by se vám toho beztak moc nevešlo), aby se vám vývar jen tak nerozlil kolem, ale maso se v něm "utopilo", a také je třeba ho zalít vývarem skutečně vařícím. Pokud vhodnou misku nemáte nebo si nevěříte, vložte nejprve plátky do cedníku, na pár vteřin je ponořte do hrnce s vroucím vývarem, a teprve poté skládejte do misky.

Někdy se tak člověku stane, že vyšetří trochu času nazbyt. Jasně, nějaká práce se vždycky najde. Ale než se vrhnete na přerovnávání stoletého nepořádku v roky neotvíraných skříních, nechte si půl hodinky času na výrobu domácích polévkových nudlí. Fakt. Hotové je máte raz dva. A dají se udělat do zásoby. A ve vývaru nadělají hromadu parády. A chutnají!

Geniálně jednoduchý tip na dochucovadlo, které bude pořád po ruce a s jídlem udělá zázrak.

Tahle česnečka je jemná a krémová, bez vývaru, ale stejně dobrá, ostatně jako každá česnečka. Tak pojďme na ni.

Recept mám od mámy a původně se u nás peče na Vánoce jako slané cukroví. A nepečou se tyčky, ale vykrajují se různé tvary vykrajovátky s vlnkovým okrajem. Jenže já jsem zase trochu líná a hlavně mám vychytaný tyčkovač od Tescomy, tak proč si neulehčit práci, že?

Tvaroh si pořiďte spíš v kostce, je přece jen o fous tužší než ve vaničce a bude se vám potom s těstem lépe pracovat, nebude tak řídké. Lžička soli v původním recepu nebyla, ale je to poměrně užitečný dodatek pro všechny trubky jako jsem já. Tedy myslím pro všechny, co zapomenou tyčinky posolit na vrch těsně před pečením. Když dáte do těsta aspoň minimální množství soli, budou se neposolené tyčky po upečení mnimálně dát jíst.

Domácí Lučina v mém seznamu receptů si už delší dobu žádá refresh. A tak je taky, s koukatelnými fotkami a s dobrými tipy navíc. Je to sice už nějakou dobu tak notoricky známý recept, že ho možná není třeba ani uvádět, ale tak přeci jen, kdyby ho někdo neznal.

Španělský ptáček je výborným a tradičním českým jídlem, takže si určitě zaslouží na Popelčinu být. Můj muž je navíc jeho více než nadšeným konzumentem. Na našich talířích se tedy občas objeví, ačkoli jeho přípravu většinou odkládám, jak to jde. Zkrátka a jednoduše mě vůbec nebaví všechno to motouzení kolem.

Nevíte coby? Udělejte si rychlou domácí čínu. Potřebujete jen dobře rozpálenou pánev (nejlíp samozřejmě wok) a kvalitní sójovou omáčku (na mojí oblíbenou se podívejte ZDE). No a také kus kuřecího masa a nějakou zeleninu. Není jí třeba moc, já na čínu dokonce občas použiji jen zeleninu základní (mrkev, celer, petržel) a cibuli. Klidně bez masa. A tyhle čtyři suroviny (společně s kořením, sójovkou a bramborovým škrobem) mám doma vždycky a bohatě si s nimi vystačím.

Způsobů, jak připravit králíka na divoko, je očividně velká spousta. Někdo nakládá, někdo peče s kořenovou zeleninou. Já jen přidala něco divokého koření, protože se mi nechtělo nijak zvlášť si komplikovat neděli. A k bramborové kaši je tahle sušší úprava přece jen vhodnější (tedy aspoň myslím).

Králičí maso je suché a tak se ho určitě vyplatí řádně našpikovat a proložit špekem, popřípadě ho péct s nějakým tučnějším masem, kupříkladu s bůčkem. Ostatně, pokud si nepořídíte zrovna Pana Králíka, porci dalšího masa navíc určitě oceníte. Tedy je-li u stolu víc strávníků než dva. Při pečení králíka také přiklopte, aby se částečně dusil - zabráníte zbytečnému vysušování masa.

Nefandím úplně kuličkám koření v jídle a tak ho často používám mleté (vyjma pokrmů, kde by mleté koření mohlo změnit jeho barvu). Kupříkladu mletý bobkový list ovšem přece jen není úplně běžně sehnání, a tak by se vám možná mohl hodit tip, kde ho pořizuji já. Kamenný obchod Koření od Antonína najdete v Plzni, nicméně i eshop je zásobený více než bohatě, takže v něm najdete všechno možné i nemožné.

Bramborovou kaši samozřejmě připravujte podle toho, jak jste zvyklí. Já do ní kromě másla a mléka přidávám ještě dozlatova osmaženou cibuli (hodně cibule) a pár stroužků česneku. A z králičího hřbetu a drobů jsem uvařila kaldoun. Jak na něj se můžete podívat TADY - je sice husí, ale postup je pořád stejný.

S bílou polévkou je to nějaké složité. U nás se jí vždycky říkalo bílá (asi proto, že opravdu bílá je), ale když jsem se o ní jednou zmínila před kamarádkou, která pochází ze Slovenska, dočkala jsem se téhle odpovědi: "Biela polievka? Ha ... tak to na Slovači máš niekolko druhov "bielych" polievok". Dozvěděla jsem se teda, že existuje bílá kyselá čočková, hrachová, fazolová a salátová. A že klasika je bílá kyselá bramborová s hříbky. Do ní se ovšem používají houby čerstvé (nebo sušené) a polévka se dochucuje octem, kdežto základem "naší" bílé polévky jsou houby naložené v octě, což je pro mě ta z chutnějších variant. Zkoušela jsem polévku uvařit i z hub čerstvých a dolít ocet, ale nějak to zkrátka nebylo ono. Naložené houby mají prostě specifickou chuť, díky které se tahle polévka stala mojí nejoblíbenější. Mohla bych se jí ujíst. Takže máte-li po ruce domácí houbičky naložené v octu, vyzkoušejte ji. Třeba vás překvapí. No, a když ne, vždycky si ji můžete uvařit i z těch čerstvých hub a octa. Postup je stejný.

Guláš z daňka není žádná věda. Vlastně by ho ani nebylo potřeba vůbec zapisovat, když už tady na Popelčinu mám guláš hovězí a zvěřinový kančí. Ale přímý směr je přece jenom přímý směr, tak ať se vám to lépe hledá. Gulášem pokračuje dančí sága, která se započala demi-glace a paštikou.

Demi-glace je silný vývar zredukovaný na minimum. Vlastně taková omáčka v kostce. Horký má konzistenci hustého sirupu a extra koncentrovanou chuť. Využijete ho třeba všude tam, kde byste použili kostku masoxu. Je výborný na dochucení omáček, guláš, nebo jako šťáva ke steakům. 

Postupy na jeho výrobu se různí a já ten nejsprávnější neznám. Nejdůležitější je ale výsledná chuť a konzistence. 

Je to trochu náročnější na čas i energeticky (a možná i na přípravu, ale to je diskutabilní). Já bych se toho nebála, jsou podle mě mnohem složitější postupy a výroby.

Samozřejmě, že pravé demi-glace bude mít svá pravidla. Já je ale nejsem schopná dát dohromady bez nějakého velkého hledání a pátrání, notabene když nevím,  kde si informace ověřit. A tak než abych vydávala za pravidlo něco, o čem sama nic nevím, radši přiznám, že je celý tenhle postup tak trochu popopelčený.

Podobnou věc už jsme na Popelčinu měli, TADY. By to domácí bujón. Vznikl náhodou a nijak mě tehdy nenapadlo řešit suroviny, byla to taková funkční znouzectnost, takže se to obešlo bez vína i bez rajského protlaku (a funguje to i tak zatraceně dobře). Demi-glace teď píšu v souvislosti se zpracováním dančích zbytků, takže co se týká surovin, já mám celkem jasno. Naházela jsem do vývaru všechno, co jsem nezpracovala do ničeho jiného. Vy můžete použít cokoli, co byste jinak použili do jakéhokoliv vývaru. Dobré je jen držet se toho, aby v něm nechyběl kus masa (tím myslím i to, co zůstane kolem kostí po naporcování) a pár kolagenových kostí (nejlépe kloubových, tam kde je dostatek chrupavky). Maso dodá vývaru sílu a chuť a kolagen potřebnou konzistenci (abychom si rozuměli, to je to, co ve studeném vývaru želíruje).

Kyselo jsem pořád děsně chtěla vyzkoušet. Proč už jsem to dávno neudělala, to se mě neptejte, to já sama nevím. Teď jsem ale zakládala nový kvásek Josífka (Lojzík chytnul plíseň a pošel) a přebytky za dobu, kdy sílil a rostl, mi bylo líto vyhodit (a taky se právě časově nacházíme v období octomilek). A tak jsem poprvé místo na chleba zadělala na kyselo, protože na něj ten kvásek nemusí mít zrovna žádnou velkou sílu. A oběd z něj byl náramný!

Losos a kopr je osvědčená a chutná kombinace. Dnes jsem navíc připravila ještě hráškové pyré. Vše k sobě krásně ladilo a my si neskutečně pochutnali.

... aneb svíčková, abychom byli v obraze, o čem se tady bavíme. TA Svíčková, náš národní pokrm, poklad, zdroj mnoha hádek a debat, české mystérium.

Dnes mám pro vás recept na kynuté lívance, které skvěle doplňuje rozvar z ovoce a pudinku. 

Tahle pomazánka čekala na svoji příležitost už od prosince (dělala jsem ji před Vánocemi jako jedlý dárek). Proč, to ani nevím. Recept je přitom tak jednoduchý, že na něm nebyla zhola žádná práce. Tak teď, konečně! Milovníci škvarků tuhle pomazánku určitě znají. Odpůrce škvarků k její přípravě asi beztoho nijak motivovat nebudu. Ale vy všichni ostatní ji vyzkoušejte, je to výborná klasika!

Vepřová panenka ve slanině je už takový evergreen a sázka na jistotu. V restauraci ji pravděpodobně potkáte nejčastěji připravenou se zelenými fazolkovými lusky, nebo s gratinovanými bramborami. Udělat ji je tak báječně snadné, že to zvládne každý. Ať už ve slanině, nebo bez. Tím úplně nejzákladnějším předpokladem k tomu, abyste si doopravdy pochutnali, je jedna jednoduchá věc. Totiž udělat ji tak akorát, aby nebyla vysušená (suchá panenka, jistá kulinářská smrt), ale zároveň ani krvavá. Zkrátka hezky pěkně dorůžova. Pokud děláte panenku poprvé a chcete si vyzkoušet, co tohle maso vlastně umí a jak chutná, zapomeňte protentokrát na všechno koření a vezměte si k ruce jen sůl a pepř. Budete-li maso balit do slaniny, kupte si jí raději víc, aby vám vystačila. Taky si dejte záležet na jejím výběru - hledejte radši plátky delší, celistvé a spíš tenčí než silnější, jinak se vám panenka svlékne, ještě než ji dopravíte na pánev. Pomoct si při tom balení můžete i párátkem, nebo jehlou na špízky. Při té druhé možnosti si dejte pozor, abyste si kovem nepoškrabali pánev. Panenka se na vás ale nebude zlobit, když to zvládnete bez těchto pomocníků - je to maso, které si nezaslouží propichovat. Zásadně do ní nepíchejte během pečení, jinak vám vyteče všechna šťáva. Když chcete mít maso tak akorát, musíte se prostě spolehnout na doporučenou dobu pečení, případně na vlastní zkušenosti s konkrétní troubou. Pamatujte - dopéct se dá přinejhorším vždycky, s tou vysušenou už nic neuděláte. Jídlo je to určené k rychlé spotřebě. Určitě nedoporučuju schovávat ho do dalšího dne - maso pečené dorůžova není důkladně tepelně zpracované.

Zelňačka, to je taky taková klasika. S klobásou tuplem. Někdy vařím zelnou polévku i bílou bez klobásy, ale o té zase třeba někdy příště.

Pamatujte si, že brambory v kyselé vodě doměkka nikdy neuvaříte. Tedy - vevnitř měkké budou, ale jinak vám v zubech budou chroustat tvrdé kostky. Proto je třeba uvařit je zvlášť, není to jen rozmar za účelem našpinění co nejvíc kusů nádobí. Mimochodem, tuhle neschopnost uvařit brambory v kyselé vodě dobře využijete při dělání hranolek - stačí je krátce předvařit ve vodě se lžičkou octa a pak se smaží nebo pečou jedna báseň! Stejně tak smetanu vmíchávejte až ke konci a už ji nevařte (a pořiďte si nějakou tučnější, kvalitnější), riziko, že se vám zdrcne, se tím výrazně sníží. Pokud chcete mít úplnou jistotu, prošlehejte ji nejdřív s nějakou tekutinou (buď s vodou a nebo odeberte část polévky a nechte ji trochu prochladnout) a teprve poté ji do polévky vlijte. O tom, abyste nekupovali první vakuovanou klobásu nejnižší cenové kategorie, o tom snad psát nemusím. Taková by se vám leda úplně rozvařila.

Nemám bramborové těsto moc ráda. Jak se do všeho vrhám po hlavě, a všechno mi vychází, tady mi to doteď moc nefungovalo. Povedlo se mi poprvé, podruhé, potřetí a pak jako když utne - nedařilo se a nedařilo. Dlouho jsem odkládala teorii, až mi začalo vadit, že se ochuzuju o takové množství dalších příloh a jídel. Tak jsem se do toho konečně pustila, načetla informace a začala zkoušet. Na přípravu bramborového těsta je třeba mít přece jenom aspoň základní znalosti (a možná trochu zkušeností). V principu ale nejde o nic složitého. Já začala bramborovými noky. Povedly se, ale vyhráno hádám, ještě zdaleka nemám.

Lečo řadím do svého soukromého žebříčku oblíbených jídel někam na první pozice. A přitom jsem ho jaká malá vůbec nechtěla jíst. Vadily mi v něm srolované šlupičky od rajčat, protože mě škrabaly v krku. Co jsem dospělá, šlupičky mi nevadí, protože už vím, že na nich není nic špatného (a taky mě kdovíproč neškrabou v krku). Už jsem taky velká holka a umím oloupat rajčata, když je to potřeba, takže mě uklidňuje, že kdyby mě přece jenom ty slupky zase zlobit začaly, vím, jak se jich jednoduše zbavit. Vy to určitě víte taky, ale přece jen to pro pořádek radši napíšu.

Jak oloupat rajče?
Rajčata nahoře (naproti od bubáku - když rajče visí na keříku, je to ta jeho spodní strana) ostrým nožem nařízněte do křížku. Nemusíte nijak hodně ani hluboko, jde jen o to, abyste načali slupku a ta se vám potom dobře loupala. Rajčata vhoďte do vroucí doby a krátce je povařte. Krátce znamená maximálně deset vteřin - potřebujete jen spařit slupku, ne rajče uvařit. Děrovanou lžící ho vyjměte a ihned ponořte do hodně, hodně studené vody (můžete si pomoct i ledem), abyste zastavili jeho var. Pak rajče za pomoci prstů nebo nožíku jednoduše oloupejte (začnete právě od do křížku naříznuté slupky) a použijte dle potřeby.

Základ leča tvoří cibule, rajčata a papriky - to je bezpochyb. Co do něj podle většiny zdrojů nepatří, jsou vejce. Co do něj podle některých zdrojů nepatří též, to je klobása. Zdroje také uvádějí, že přednost by měla mít spíš zelená paprika. U mě se někde stala chyba, protože já přidávám i vejce, kromě klobásy taky slaninu, a papriky používám nejlépe všechny (víc druhů, víc chuti). Ale když se mně povede sehnat papriky za dobrou cenu, většinou jsou to ty úzké bílé - pak klidně použiju i jen ty. Co je důležité (a vlastně docela logické), že nemá smysl vařit lečo ze zimních kupovaných rajčat, protože jsou bez chuti. Nebo minimálně ta, co jsou běžně k sehnání. Není ovšem nutné smutnit nad tím, že si leča užijete jen v sezóně jejich dozrávání - rajčata můžete na zimu docela jednoduše zmrazit, případně si zavařit přímo už hotový základ na lečo. Co se koření týká, patří do něj mletá paprika - sladká nebo pálivá, to je asi celkem jedno. Já používám sladkou napůl s uzenou. K tomu ještě trochu revoltuju, protože do leča házím i nové koření a bobkový list.

Když si to tak rekapituluju, moje lečo nemá s tím původním společného než papriky, rajčata a cibuli. Ale chutná nám tak a jsme na něj zvyklí. Tak to nechám na vás - buď se jinde poohlédnete po tom zaručeně pravém receptu, nebo vyzkoušíte tenhle podle mě. Tak nebo tak, dobrou chuť přeju!

Klasika francouzské kuchyně - kohout na červeném víně. Když přemýšlíte, jaký slavnostní oběd či večeři připravit, s kohoutem na víně jistě nešlápnete vedle. Je to opravdu delikatesa, na které si jistě pochutnáte.

Po buřtguláši bych se mohla utlouct. A přitom je to taková jednoduchost. Někdo by možná řekl, že je to jen takové póvl jídlo, ale než ho zatratíte, vyzkoušejte ho. Vystačíte si jen s dobrými buřty, bramborami a trochou koření. Někdo používá i točený salám, ale já se držím toho, že vařím BUŘTguláš, a tak jsou buřty logickou volbou. Jídlo je to díky bramborám samo o sobě dost syt, ale kdyby se vám přece jen nezdálo jíst ho samotné, přikusujte k němu nějaký dobrý chleba.

Budu trochu brblat. Mám ráda ryby. Ty sladkovodní, naše. Candáty, štiky a hlavně kapry, nad kterými většina lidí ohrnuje nos. Lososa zas až tak ráda nemám. Přijde mi tak nějak bez chuti. U sladkovodních ryb hraje první roli chuť jejich masa, u lososa je to naopak - bez nějaké dobré, pikantnější omáčky je jeho konzumace celkem o ničem. Takže zatímco kapra na másle si dám klidně jen tak, bez přílohy, samotný osolený a na másle opečený losos za moc nestojí. Filet z něho má ovšem jednu velikou výhodu - pořídíte ho bez kostí. A kosti jsou jednou z překážek v hojnější konzumaci ryb u velké části populace, což celkem chápu (i když mně nevadí).

Čočkovou já můžu. I úplně obyčejnou, jenom solí, pepřem, česnekem a majoránkou dochucenou. Akorát nevím, proč ji dělám tak málo. Nejspíš na ni pořád zapomínám. Kdo ví. Teď po Novém roce je ovšem všude kolem načočkováno, tak už ji nelze přehlížet. Jednu neobyčejnou čočkovku už tady máme, tu s kysaným zelím podle Romana Vaňka (mimochodem kysané zelí a čočka je podle mě geniální kombinace). Ta dnešní je taky taková porychtovaná, sytá, hustá. Zeleninová.

Základem dobré čočkové polévky, tak jak ji v hlavě mám já, je kromě čočky (samozřejmě) a základního koření hlavně dobrý špek nebo slanina, cibule (hodně cibule) a kapka octa.

V receptu jsou psaná rajčata, ale tady je potřeba trocha upřesnění. Protože jsou tentokrát docela podstatnou surovinou, která dá polévce chuť, kterou po ní chceme, je dobré pořídit si nějaká fakt dobrá, měkká a vyzrálá (což je v dnešní době docela problém, pokud není zrovna léto a nemáte je na zahrádce). Pokud taková neseženete, použijte raději krájená plechovková, nebo rajčatovou passatu. V krajním (ale opravdu v krajním) případě můžete zkusit přidat i dvě tři lžíce rajského protlaku. Ale to už si snad kupte radši ta rajčata bez chuti, a nebo uvařte polévku bez nich.

Recept je podle Romana Vaňka. Pokud máte jako já rádi nakyslé polévky, budete mít zaručeně rádi i tuhle.

V Jeskyni se vyskytnul platýz. Pořídila jsem ho náhodou za dobrou cenu (stejně jako všechny ostatní mořské ryby). Vzhledem k tomu, že už ho dlouho zase mít nebudeme (kdo ví jestli, když ty sladkovodní ryby máme vždycky k dispozici a jsou tak dobré!), nechtělo se mi ho jen tak odbýt v pánvi na másle, i když bych to s chutí udělala, a tak jsem mu dopřála křupavou sezamovou krustu. Kdysi jsem takhle upravila tofu. Úplně jsem zapomněla, jaká je to báječná věc. Takže ať máte platýze, nebo nemáte, klidně si takhle obalte i řízek, stojí to za vyzkoušení!

To můj Muž tuhle projevil přání dát si dobrý boršč. Přiznávám, že jsem si vůbec nemohla vybavit, jak má vlastně chutnat, měla jsem to akorát načtené (kdoví odkud, někdy sama sebe překvapím, kolik teorie vlastně znám). Už jsem ho i vařila, ale asi jsem to tehdy nebrala tak zodpovědně.

Čert aby se v receptech na tohle jídlo vyznal. Není jeden stejný a vypovídající. Někde jsem narazila na tvrzení, že boršč je jako naše bramboračka. Taky jí každý vaří jinak a podle svého. To mě uklidnilo a uvařila jsem boršč taky podle svého. Nebyla jsem schopná se rozhodnout, která surovina do něj doopravdy patří a která nepatří, a tak jsem tam dala všechny. Teda všechny, co jsem kde v receptech potkala. Jen fazole jsem vynechala, protože jsem je zapomněla dát vařit včas, a jehněčí maso jsem nahradila jiným, protože jsem ho zrovna neměla po ruce (což mě ale dost mrzí, protože to s chutí mého boršče mohlo dost pozitivně zamávat). Jen tak mezi řečí jsem se zmínila před kamarádem, že přemýšlím, co vlastně do toho boršče patří:
"Ono je to jedno, v Rusku do nedávna stejně měli jen konzervovaný rajčata."
Takže asi tak.

Postup jsem zvolila takový, aby mi šel dobře do ruky, a taky se mi zdál nejúspornější (ať se času nebo nádobí týká). Nikde není psáno, že ho musíte dodržet. Přimlouvala bych se jen za to, abyste řepu opravdu uvařili zvlášť, a přidali ji až ke konci. Přece jen má silnou barvící schopnost a takhle zůstane alespoň trochu zachovaná barevná struktura jídla.

Uvedené množství surovin jsem počítala na pětilitrový hrnec (bude borščí týden), takže si přípravu boršče nechte buď na nějakou větší slezinu, nebo si suroviny přepočítejte podle potřeby. Jestli nebudete přepočítávat, doopravdy doporučuju POUŽÍT VELKÝ HRNEC. Z vlastní zkušenosti.

První jehněčí na Popelčinu. Jehněčí Popelkou prvně připravené. Málokdy se mi stává, že jsem z něčeho rozvrkočená. A chvíle, kdy vařím něco, o čem nemám tušení, jak bude chutnat, to je přesně ta situace (smích).

... s hovězím masem, bez masa, z vývaru, z vody, s vejcem ztraceným či vařeným, s knedlíkem nebo s bramborem ... Prostě koprovka. Nenáviděná i milovaná. Proč se mně jenom zdá, že koprovka je další z jídel, za jejichž výraznou neoblíbenost můžou školní jídelny? 

Dlouho jsme si neupekli nic sladkého. Je to tím, že tomu pečení v poslední době moc nedám. Nějak mě to dočasně omrzelo. A když mě omrzí něco dělat, na nějakou dobu toho nechám, abych si to úplně nezprotivila (což je mimochodem docela fajn systém, občas ho vyzkoušejte). Pravda ale je, že už by to vážně nějakou tu sladkost chtělo, a tak jsem se zase jednou nadchla. Jak jinak než v noci a kdy jindy, než když byla potřeba udělat hromada jiných důležitějších věcí, které jsem mimochodem poctivě udělala hned po pečení. Nejspíš následkem toho tu teď sedím jak pimák nad hrncem kafe a přemýšlím, jestli nezaspat odpoledne. Z původního pečení pro pečení se ovšem navzdory tomu stala docela fajn zábava a tak mám nakonec docela radost.

Z uvedené dávky umotáte dva opravdu poctivé záviny, s tím je třeba počítat a zařídit si dostatečný odbyt (rozumějte dost strávníků). V opačném případě zadělejte raději jen z poloviční dávky. Těsto se nevyznačuje žádnou velkou křehkostí, je spíš hutnější a buchtovitější, ale moc hezky se s ním pracuje, nelepí a při vyvalování se netrhá. S nádivkou to příliš nepřehánějte, při pečení se rozpíná a záviny mají tendenci praskat.

Nějak se mně tuhle udělalo smutno. Z čeho? Ze všech těch Šmakounů, avokád, chia semínek, špaldových mouk, pohanky a rostlinných mlék. Ze všeho RAW, vege, vegan. Už nějakou dobu postrádám obrázky pořádné české svíčkové. Vepřa knedla zela. Voňavého máslového vánočního cukroví. Nebo třeba vdolků.

Je fajn experimentovat. Jen mám pocit, že se ty experimenty poslední dobou nějak zvrhly. Stala se z nich mánie. Smetana je tabu. Smažení zločin. Majonéza jistá smrt. Člověk aby se pomalu začal bát, že sní-li něco s lepkem, nedožije se rána. Čím víc vidím pohanky, tím míň mě to motivuje, abych z ní něco uvařila (i když abych byla objektivní, zrovna pohance jsem nikdy na chuť nepřišla). Protože proč? Protože pohanka, pohanka, pohanka, pohanka, pohanka... Umírněnost v jídle je dobrá a prospěšná. Ale použije-li člověk do buchty kakao a ne karob a má potřebu to dlouhosáhle ospravedlňovat, něco je špatně.

A tak jsem odhlásila odběry všech možných i nemožných facebookových skupin a otevřela si babiččinu starou kuchařku. A pak i všechny ostatní. Trošku mě to smutno opustilo. No a pak jsem uvařila segedín z krkovice s pořádným poctivým domácím houskovým knedlíkem z bílé mouky a 30% smetanou. A světe div se, šmakoval (rozuměj chutnal, neodvozuje se od Šmakouna). Všem!

Málem donekonečna jsem bádala, jak tohle cosi z dýně a pomerančů nazvat. Pátrala jsem na internetu, jaký přesný rozdíl je mezi džemem a marmeládou a ač jsem si dodnes myslela, že mám jasno, musím přiznat, že teď z toho vůbec nejsem moudrá. Ze začátku jsem si psala do dvou sloupců vlastnosti a složení marmelády a džemu zvlášť. S tím jsem ovšem brzo přestala, protože každá stránka totiž obsahuje jiné informace, které se navzájem dokonce popírají. Přečetla jsem i několik diskuzí, kde jeden druhého osočoval z neznalosti. A v okamžiku, kdy se mně do toho začalo motat nařízení EU (podle kterého se marmeládou smí nazývat jen výrobky z citrusových plodů), jsem to všechno pozavírala. A víte proč? Protože mně je to vlastně úplně jedno a poslední, čím bych si chtěla zadělávat hlavu je to, jestli si na chleba mažu džem nebo marmeládu. Jen jsem chtěla být přesná. Nemám ale jasno doteď a jediné, k čemu jsem dospěla je to, že džem oproti marmeládě obsahuje kousky ovoce nebo celé drobné plody, kdežto marmeláda je neobsahuje, protože se vyrábí z ovocného protlaku. A podle téhle poučky jsem svoje dýňové cosi nazvala džemem, protože i když v něm nejsou kousky ovoce (rozmixovala jsem ho dohladka), určitě jsem ho nevyráběla z protlaku.

Kombinaci hříbků a fazolí si jistě zamilujete. Tato polévka je velice jednoduchá, vynikající a skvěle vás zasytí.

Kváskové pečení je teď velká móda. Kdo nepeče domácí kváskový chleba, je houby kuchař / pekař / blogger. A protože ani já nechci být houby pekařka, pustila jsem se do kváskového pečení také (no a co si budeme povídat, on je ten doma pečený chleba opravdu moc dobrý).

Zahušťujete perníkem? Já ne, protože na něj systematicky při nákupech zapomínám. A protože jsem teď doma sama, takže není pro koho vařit (a taky ještě nemůžu pořádně jíst) a po vaření se mi stýská, říkala jsem si, že to je přesně doba k tomu vytvořit zásoby domácího zahušťovadla. 

Když se ve vaření nebo pečení pro něco nadchnu tak, že jsem ochotná překonávat překážky a nedbat na (často ukrutnou) časovou ztrátu, zpravidla to má nějaký důvod. Tentokrát tím důvodem byly fazole. Věřím tomu, že nejsem jediný fazoloúchyl. Fazole jsou prostě fajn. Jsou barevné, zvonivé, tvrdé a na dotek příjemné. Člověk se jimi může jen tak přehrabovat nebo na ně koukat ve sklenicích (já mám všechny fazole vystrčené venku právě abych se jimi mohla pořád kochat) a pořád to bude paráda. Kdyby bylo na mně, klidně bych do fazolí i skákala a nebo v nich spala.

To jsem tuhle byla tak nějak otrávená, že se mi nic moc nechtělo, a přece jsem chtěla uvařit něco teplého do žaludku. Otevřela jsem lednici a hned na mě vypadla kapusta (ostatně jako posledních čtrnáct dní každý den, hlávka, kterou jsem nedávno koupila, byla fakt nestandardně velká), takže otázka "Z čeho?" byla okamžitě vyřešená. 

Kdo má doma řádně nasušeno, může se ihned se mnou pustit do přípravy houbové polévky, která nejen zahřeje, ale i zasytí. Tak tasíme hrnce a jdeme na to.

Je to tu, Zase se rok s rokem sešel a blíží se velikonoce. Podle tradic se pekly jidáše vždy ve středu. Na Škaredou středu! Proč, protože se v tento den prý vymetaly komíny. my vymetat nic nebudeme, možná si zameteme v kuchyni a můžeme začít.

Máte rádi sekanou? Pečete ji často? A chcete ji ozvláštnit? Zapečte ji se slaninou. Když jsem tuhle variantu kdysi objevila na internetu, bylo u ní napsáno, že slanina z každé sekané udělá královnu stolu. Prozradím vám - je to pravda!

Pokud čekáte nějaké zvláštní povídání o tom, proč zrovna já jsem upekla celozrnnou buchtu s jablky bez vajec, asi budete zklamaní. Její historie je totiž docela jednoduchá. :-) Chtěla jsem upéct Muži, aby si měl co odvézt sebou na pánský víkend a v Jeskyni nám zůstalo docela dost nesnědených domácích jablíček, která už pomalu sesychají. Celozrnnou mouku jsem koupila už pár měsíců zpátky a čas od času dostanu chuť vyzkoušet, jak se z ní peče. No a ta vejce? Žádný ušlechtilý záměr v tom nebyl. Zkrátka došla a já si toho všimla, až když bylo na čase je přidat. Větší část těsta jsem oddělila na velký plech, pro Muže, a menší jsem upekla ve fajnovější formě zvlášť, pro návštěvu. Pečení to bylo radostné, protože jablíčka s máslem na pánvi voněla tak divě, že jsem si i okno zavřela, aby se mi ten vonný čmuch nevyvětral. :-)

Hovězí maso je klasa. Hovězí maso se šípkovou omáčkou je klasa ještě o něco větší. Jen kvůli hovězímu se šípkovou jsem se letos mořila se šípkovou zavařeninou (jak jsem se mořila se můžete podívat na mém blogu). 

Já nevím, jak to máte vy, ale podle mě jsou škvarkové placky od slova škvarky. Takže když už si je člověk čas od času upeče, má koukat na to, aby tam těch škvarků bylo dost. Zadělala jsem jich tedy do těsta co se dalo, přičemž polovinu jsem pokrájela nadrobno tak, aby se do těsta pořádně rozprostřela a druhou polovinu jsem přidala v celku - pro efekt. No, dobrota je to náramná, křupavá, voňavá, kmínová, za tepla nepřekonatelná ... Vyzkoušejte!

...,které se také někdy říká falešná držková, ale k tomu já se moc nekloním. Václavky přece jen mají svojí specifickou kořeněnou chuť. Když falešná držková, tak hlíva ústřičná. Každopádně - dostanete-li se k václavkách, je polévka z nich jasná volba!

Letos jsem na ní hrdá. První předloňské pečení dopadlo monstrózně a to především proto, že jsem slepě uposlechla receptu a rozdrobila do těsta celou kostku droždí. Vánočka by byla hezoučká, kdyby nepřetekla přes dva okraje plechu až na mřížku v troubě a nepřipekla se k jejím stěnám. Vloni jsem ji zas pekla na poslední chvíli a nestihli jsme jí ani sníst, natož abych ji já vyfotila.

Polévka s celerem a řapíkatým celerem dochucená čerstvou pomerančovou šťávou. Tato kombinace rozhodně stojí za vyzkoušení.

Většinou se neumím držet receptu. To už jsem si zvykla. Jedinou výjimkou je vaření a pečení z babiččiny kuchařky, kde se ho držím zuby nehty. Zkrátka proto, že mě zajímá, jak tyhle staré dobré recepty fungují. 

Recept je z babiččiny kuchařky a je variantou na linecké cukroví, proto se na mém blogu nedivte, že suroviny a postup jsou téměř identické

Recept je z babiččiny kuchařky. Já si k němu přidala o něco více mouky, protože těsto bylo moc řídké. Tak, že nešlo ani prohníst. I tak jsou ale pracny báječné a oproti loňskému fiasku s "ověřeným" receptem naprosto nesrovnatelné. :-) Kuchařka mě tedy co se medvědích tlapek nezklamala. Receptů na cukroví bohužel obsahuje jen velmi málo, což mě vážně mrzí, protože se mi podle ní peče moc dobře.

Cukroví s kokosem nejen krásně voní, ale především skvěle chutná a na vánočním stole by kokosové cukroví určitě nemělo chybět.

Vanilkové rohlíčky nesmí samozřejmě na vánočním stole chybět. Pokud ještě nemáte recept, zkuste tento recept. Chutnají báječně.

Jestli si libujete v paštikách, tady je tip, jak si takové jedné úplně základní udělat docela velké množství (které si samozřejmě můžete poupravit podle spotřeby), a navíc úplně jednoduše a rychle. No a samozřejmě i docela zdravě a levně. Vážně. Koukejte.

Připravte si výborné maso ze sumce, který kromě páteře a žeber nemá moc kostí. Ba naopak, čistá svalovina. Větší sumci jsou tučnější a proto se hodí třeba na uzení. Já zvolila steak na másle, který si dávám nejraději s bramborem či čerstvým chlebem.

 Podáváme s houskovým knedlíkem nebo čerstvým chlebem. A i houbový guláš je stejně jako všechny ostatní guláše lepší odleželý.

Můžeme přidat i rozinky namočené v rumu.

Jahodová sezóna je tady a my máme doma 6 kg výborných jahod a další jsou na cestě. Koktejly a jahody s cukrem jsou samozřejmostí. Samozřejmostí je i jahodový koláč s tvarohem, na který jsem se těšila už skoro měsíc. Jahody se totiž s tvarohem zkrátka mají rády. Léto je prostě tady, a i když ho nemám ráda, nemůžu mu upřít pár báječných záležitostí, jako jsou třeba teplé modré letní noci a nebo právě jahody.

Tuhle jsme byli na návštěvě u známých a když jsem se zmínila, že jsme právě nakoupili spoustu švestek na povidla, skoro jsem se až lekla reakce, která následovala. Dozvěděla jsem se, že povidla jsou těžká, špatně se dělají, je s nimi spousta práce a vůbec, kdo že by se s tím dělal, když marmeláda je jednodušší. 

A tak jsem si říkala, že už mám ty švestky za sebou. Jenže pak jsem odjela k našim a táta jeden večer společně s košem lískáčů přinesl i takový malý košík švestek. Prý že bych mohla klukům upéct švestkance.

Letní jablka jsem vždycky měla ráda. Dneska v noci jsem nemohla spát a jak jsem se byla projít a napít, z kuchyně to vonělo trochu nakysle a já si vzpomněla, odkud tu vůni znám. Jezdívaly jsme jako děti na prázdniny k dědovi do Polabí.

Na domácí hořčici jsem byla zvědavá už dlouho, ale její výrobu jsem pořád odkládala (vlastně ani nevím proč). Až předminulý týden jsem ze šuplíku vylovila už před časem zakoupená hořčičná semínka a pustila se do toho.

Koláč je super jako pohoštění pro návštěvu, ale také klidně jako hlavní chod....

Aneb opět jedna návštěvní superrychlovka....

Guláš podáváme nejlépe druhý den, v tomto případě s domácím chlebem.

Je na každém, které luštěniny zvolí. Čím více, tím lépe....

Než se pustíte do přípravy jakýchkoliv ryb, a obzvlášť máte-li je z domácích zdrojů a dostanou se k vám tedy celé, je třeba naučit se ryby PORCOVAT.

Marokánky mám spojené s dětstvím, s mojí mámou a z nějakého důvodu s cukrárnou, která se nachází přes silnici proti benešovskému nádraží. 

Omylem jste koupili o kus chleba navíc, nebo vám ho prostě jenom spousta zbyla? Uvařte si chlebovou polévku. Pár krajíců na ní padne, a ze zbytku se vždycky dá udělat topinková klasika. 

Švestky. Švestky jsou téma. Mám je tedy podstatně radši, než třeba populární cukety (taky téma jak hrom), ale oproti cuketám je s nimi podstatně víc práce. V první řadě je potřeba je docela rychle zpracovat. Pár dní v chladnějším prostředí sice vydrží, ale na nějaké trvalejší skladování to není. Za druhé je s nimi stran vypeckovávání dost práce. Pokud tuhle činnost samozřejmě neberete jako formu relaxu. Já teda určitě ne. A za třetí (a to mi přijde nejpodstatnější) dozrávají zpravidla všechny najednou. A tím se to právě celé komplikuje. Všude jsou švestky. Na stromě, pod stromem (pokud zaspíte), ve sklepě, v lednici, v přepravkách, v košících, v mísách, v mrazáku (pokud nestíháte), v pupících (mňam a au).

aneb jak se vyhnout instantním dochucovacím pomocníkům.

Většinou se neumím držet receptu. To už jsem si zvykla. Jedinou výjimkou je vaření a pečení z babiččiny kuchařky, kde se ho držím zuby nehty. Zkrátka proto, že mě zajímá, jak tyhle staré dobré recepty fungují. 

Nad zdobením perníčků už se nějakou chvíli zamýšlím a to hlavně kvůli dětem. Abychom si rozuměli - potravinářská barviva jsem nikdy nepoužívala do ničeho jiného než právě do polevy na perníčky, které teď v posledních letech peču především pro děti.