PURIM, oslava nejveselejšího židovského svátku v Třebíči zpět

Účast pažitky na tomto programu byla samozřejmostí. Věděli jsme, že se otevřou dveře v Zadní synagoze v Třebíči, kde je malá, krásná kuchyňka, a tam se budou péct tradiční židovské recepty. Proto jsem povolala i své dva syny a šli jsme se něco společně naučit a dozvědět. S kuchařem Michalem Hromasem, který umí nejen péci tradiční recepty, ale umí dokonce program obohatit příběhy, historií či vtipnými vstupy, které bavily především děti. Samozřejmě si i dospělák přišel na své ochutnávkou košér vín, tradičních koláčů, zmínkami o historii a spontánními odpověďmi na otázky, ze života židů. Snad nebyla jediná otázka o které by se Martin nerozpovídal a nepřidal zajímavý bonus. Děti jeho povídání hltaly s otevřenými pusinkami a při výzvě k práci se do pečení jen hrnuly. Požádala jsem Michala o rozhovor, takže doufám, že Vás malá ukázka povídání potěší. Tak nějak jsem vám tuto vařící osobnost chtěla též přiblížit z mého pohledu.

Jak bych Vám ho nejautentičněji popsala...je přinejmenším charismatický, zajímavý, svérázný a pokud by jste čekali, že se bude vtírat či hrnout do rozhovoru, aby Vás ohromil, nebo jen proto, aby jste o něm něco milého napsali, tak jste na omylu. Je to spíše člověk, který vám buď sedne, nebo ne. Mé osobě tedy ano! Spíše gejzír jeho přímočarosti, vás může trošku rozhodit. Dotaz, délka dlouhého pohledu do očí a chvilka trapného ticha, než řekne něco ... fakt aspoň něco. Co vás stejně odzbrojí tak, že chvilku nemáte slov. Poté však navazuje příjemný, "chytrý" rozhovor, který sem tam zabrousil do zážitků či historek ze života. Najednou cítíte, že tam je lidskost, srdíčko a otevřenost.  Jiná liga. Všude jsme médii bombardováni precizními, nažehlenými kuchaři s distingovanou mluvou a důležitým pohledem. Toto je přátelé jiný kalibr. V první větě, nebo při první otázce přesně víte na čem jste...a to mám snad u lidí, kteří něco umí, nejraději. 


ROZHOVOR s Michalem Hromasem:

Co vy a židovská kuchyně?

Židovské kuchyni se věnuji od puberty, asi od 16 let. Moje babička mi vařila židovskou kuchyni a já jsem nikdy nepatřil na obec. A když jsem se začal vařením živit, tak tohle byl vždycky můj koníček, jako hobby. Ale nenašlo to nikde uplatnění, protože v Česku není židovská obec tak rozsáhlá a navíc mě nikdo z židovské obce neznal strašně dlouho. Nikdo nevěděl, že to dělám. Výhodou je, že židovská kuchyně je velice podobná té české, nebo v podstatě téměř totožná v dodržování základních předpisů, že to nikdo vlastně ani nepozná.

Kde jste začínal? Kde byla ta vařící premiéra, že jste někde uvařil jako kuchař?

Já jsem jako profesionální kuchař, to se asi nepočítá, ale taková ta premiéra, kdy jsem poprvé vystoupil na veřejnost s něčím, tak to bylo na soutěži Kuchař roku. Už jsem ale zapomněl, jakého roku to bylo. :D Tam jsem předváděl nějakou kuchyň, specializoval jsem se na středozemní a arabskou kuchyni. Od roku 2007 jsem byl na volné noze, to jsem jel vařit do severní Afriky na Saharu, když se natáčel film Tobruk. Od té doby, co jsem dostal živnostenský list a stal se živnostníkem, tak jsem nikdy nepracoval jako komerční kuchař. Nechal jsem se pouze najímat a dělal jsem jenom různé projekt. Dělal jsem italskou kuchyň, dřív jsem se specializoval na to Středomoří, Řecko, Balkán. Když nějaká restaurace potřebovala nějaké menu, autentické recepty, naučit se nějakou techniku, kterou neznali nebo nezvládli, přeložit jídelní lístek nebo jiné věci, tak to byla právě práce pro mě. Ta židovská kuchyně zůstávala pořád v tom soukromí a kdykoliv při jakémkoliv pokusu dostat to někam do restaurace, to neskončilo vlastně úplně dobře.

Co bylo překážkou? Lidský faktor?

Ano, lidi. Problém není to, že je ta kuchyně židovská. Problém je v tom, že je jakákoliv cizí, než znají. Ty lidi jsou v Česku hodně konzervativní a rádi jí věci, které znají a věří jim. Tzn. že pořád frčí chleba se škvarkovou pomazánkou, topinky a tatarák, svíčková s knedlíkem nebo dršťková. To půjde vždy, protože to ti lidi dobře znají a mají k tomu vztah. Ale jakákoliv věc, která přijde a je nová, je nezvyklá nebo má třeba jen jiné jméno, tak vždy budí ze začátku nedůvěru. Takže tady to bylo něco podobného. I přesto, že ty jídla byly normální, kdokoliv si je dal, tak mu chutnali, tak přesto tam zafungovalo to kouzlo xenofobie, že jakmile je to cizí kuchyně – aškenázská, židovská, ruská, jakákoliv, tak ti lidi jsou takoví odtažití.

Větší odmítání bylo od provozovatelů nebo od lidí samotných?

Provozovatel byl tomu otevřený, ale sám nakonec uznal, když jsme prošli ty statistiky a s tím se nedá nic dělat. Proti tomu se nedá nijak demonstrovat. Je to kšeft, je to o penězích, a jakmile mu to ty peníze nepřináší, tak nemá smysl to dělat. Tam nejde o to, že někdo by měl ty lidi učit, že se jedná o nějaký progres nebo pokrok nebo vzdělávání. To prostě do té hospody nepatří. Ono je to fajn ty lidi učit nové věci, ale myslím, že člověk, který se zaměří na tohle a bude ignorovat ty tržní vztahy, tak pohoří a nevydělá ty peníze. Nakonec nejlepší kšeft jsou ty řízky, smažený sýr…to je na jistotu. Většina těch hospod říká, že to dělají proto, že ti lidi to chtějí. A je to pravda. Jenom velcí hrdinové do toho jdou, že prostě přesvědčí ty lidi, že jsou dobří kuchaři, že to, co dělají, má smysl a pak jim můžou servírovat cokoliv. A ty lidi to bez obav přijímají, protože toho kuchaře znají a věří mu. To je ale dlouhodobý vztah, který se buduje léta.

A proto vznikl projekt Rozinky a mandle? Abyste se mohl nějakým způsobem, srdcem a přesvědčením realizovat?

To vůbec. Rozinky a mandle byl jen koníček, bavilo mě to, chtěl jsem to dělat a bylo to bez ohledu na peníze. V rámci Rozinek a mandlí se dělali třeba kurzy vaření pro nadšence, ale nikdy to nebylo komerční. Spíše to byla taková zábava. I tak ta tendence učit lidi ty nové věci, není až tak úplně dobrá. Je hrozně úzký okruh lidí, které zajímá něco, co vůbec neznají. Mnohem širší okruh lidí a mnohem zajímavější pro ty lidi je něco co znají a je jim to povědomé a chtějí se to naučit. Třeba Roman Vaněk měl pravdu…já když jsem mu nabízel spolupráci, tzn. že dělám ty etnické kuchyně, Balkán, středozemní…on jasně odpověděl, že lidi baví Francie, Itálie. To má smysl a všechno ostatní špatný. Ono to prostě nepřitáhne širší okruh zájemců. Najde se pár magorů, dva tři lidi, kteří přijdou a mají povědomí, žili v cizině a zajímají se, ale normální Čech na tohle nepřijde.

Takže vy sám jste Žid?

Ne.

Dobře, vysvětlete tedy laikovi, jak se vůbec Michal Hromas dostane na tuto tématiku, je pozvaný na Purim a dělá tyto tradiční krásy, které hlavně chutnají?

Můj dědeček byl Žid, ale Česká republika je taková prokletá. Prostě ve chvíli, kdy přišel holocaust, tak on přišel ve chvíli, kdy se většina českých židů asimilovala, tzn. že se vzdávali tradic a stávali se z nich normální občané Československa tehdejšího. Jedli vepřové, chodili do konvenčních škol, na vysoké školy, normálně se brali, ženili, vdávali se mezi sebou s křesťany a opouštěli tu tradici…. opouštěli ghetta a stávali se z nich klasičtí občané se vším všudy.

Berete to, jako zradu?

Ne vůbec. Beru to jako, že to bylo poplatné té době a byl to nějaký vývoj prostě. Doba se měnila, přišla průmyslová revoluce, prostě všechno se změnilo. V té době se začalo objevovat hodně socialistů i mezi židy. Pro spoustu židů nebyl problém se toho židovství vzdát, v zájmu přežití. Spousta lidí si nechali zfalšovat dokumenty nebo je ztratili nebo se nechali dvakrát pokřtít. Vždy to bylo pro jistotu dvakrát, protože při prvním křtu jste tam ještě měli uvedené mojžíšské vyznání jako poslední. Při druhém křtu to bylo, že se třeba evangelík nechal překřtít na katolíka a to židovství už tam zmizelo. Takže lidé dělali takové finty a fígly, aby se dostali z hledáčku. Ta doba asi změnila tu tvář té židovské obce tady u nás, protože za prvé strašně moc lidí umřelo, strašně moc lidí se toho vzdalo, protože řekli, že za takovou věc nestojí umřít a život je rozhodně důležitý a spousta lidí odjela pryč. Takže můj pradědeček, otec mého dědečka, zemřel v koncentračním táboře někde v Osvětimi. A mému dědečkovi se nějak podařilo změnit doklady a ten jeho původ byl "takovej maskovanej" a já se tohle od něj dozvěděl až mi bylo asi 10 – 12 let. Tak jsme spolu měli takovou hezkou chvilku, kdy on mi všechnu tu historii a to co se stalo vyprávěl. A já jsem byl jediný z rodiny, který k tomu silně inklinoval i předtím než  mi tohle všechno řekl. Já jsem to tak cítil vždycky a on mi to vlastně jenom potvrdil, že je to správně. Nicméně podle židovských zákonů žid nejsem. Krev už je "naředěná" ani přes doklady se to dohledat nedá. Takže jediné co mi zůstalo, byl ten pocit, že sem jakoby nepatřím.

Tím, že Vás pozvala Vrátka a městské kulturní středisko a dělají s Vámi tyto tradiční židovské svátky, tak je to za dosti učinění?

Pro mě není za dosti učinění ani tak tohle. Pro mě bylo větší za dosti učinění, že během let, co jsem vařil, mě objevila ta židovská obec. Já jsem zjistil zvláštní věc, že to, jak to tady ten holocaust poznamenal tak šeredně, navždy změnilo tvář Židovské obce v České republice. A to tak, že většina těch lidí, že tady jsou, jsou na tom vlastně podobně jako já. Všichni máme ten problém, který spočívá v tom, že spousta židů, kteří třeba odešli do Spojených států a zůstali, přežili a zachovali ty konvenční vztahy, tak to berou hodně na lehkou váhu a nemáme tolik respekt k té ortodoxní židovské veřejnosti jako ve státech nebo v Izraeli. Ale mě to příjemně překvapilo, že mě někteří členové přijali, mohl jsem pro ně vařit na svátky a dělal jsem pro ně spoustu pěkných věcí, např. Chanuku a bylo to fajn. Teď v tuhle chvíli chodím do školy a normálně se můžu účastnit těchto akcí. Spolupracuji s rabínem Menaše Klimentem a vlastně jsem si ten respekt nebo to právo se vrátit, vydobyl přes tu práci. Povedlo se mi naučit se tolik věcí dělat tak dobře. Především to vše dělám pro sebe, je to moje osobní vyznání a v tu chvíli úplně nezáleží na názoru někoho jiného. Ten člověk nemůže ovlivnit to, jak se cítím, v co věřím nebo jak žiju.

Abychom to odlehčili…líbí se Vám v Třebíči?

Super! Třebíč mazec!

Díky za rozhovor a pažitka se bude těšit na případnou spolupráci! M.

Autor článku: Monika Růžičková
Fotografie: Monika Růžičková