To fakt nebylo nahrané! I naše svatba byla skutečná! zpět

Kdy jste se poprvé postavila za plotnu a připravila svůj první pokrm? Na který jste byla pyšná nebo naopak, který se moc nepovedl?

Tak já jsem se za plotnu postavila velmi brzy, řekla bych tak v osmi letech. Ale už ani nevím, jestli to, co jsem vařila, jsem byla zároveň pyšná. Já jsem hned po tom, co jsem vůbec začala vařit, začala péct dorty, protože ty mě fascinovaly mnohem víc než jakékoliv jiné jídlo. Kupodivu se mi hned dařilo. Nikdy jsem nezažila takové to období, že to musíte zkoušet a ono to nejde. U něčeho samozřejmě ano, ale právě, že to spíš fungovalo. Takže si myslím, že se mi hned nějaký ten dort povedl a to sem byla tedy pyšná. Upéct dort sama – to bylo hezké.

Tak brzy?! To máte můj obdiv.

Ano, tenkrát to bylo fascinující. A co se mi nepovedlo? Já nevím…jednou jsem dělala dort, který byl poměrně náročný, ze spousty surovin, i takový drahý a moc se mi to nepovedlo. A já jsem takový vzteklín a když se mi to nepovede, tak já nejsem ten typ, který to dokáže napravit a opravit. Prostě jsem to vyhodila. Vím, že tenkrát máma byla vyděšená, že jsem se úplně pomátla a vyhodila jsem to. Že to bylo vlastně dobrý, ale nebylo to jako dokonalý a to mě vlastně neuspokojilo.

Takže už tehdy jste byla taková malá perfekcionistka?

To jo. To jsem byla asi vždycky. (smích)

Sladké nebo slané?

Sladké.

Z redaktorky časopisu se z Vás najednou stala celebrita. Přejí Vám to lidé? Co cítíte v okolí? Baví Vás to?

Tak jednak já se nepovažuji moc za nějakou celebritu a potom ono je něco jiného být tím člověkem, než to vidět zvenčí. Takže ti lidi, kteří jsou kolem mě, mě všichni znají a vůbec o tom není řeč. Nikdo to nehodnotí, nikdo to nekomentuje. Rozhodně bych řekla, že ti lidi, kteří se nepohybují kolem mě, tak mi to přejí, což je příjemný. Vždy se snažili dělat to, co já jsem chtěla, abych byla spokojená. To je pro mě nejdůležitější.

Kde berete inspiraci na nové recepty? Je ta inspirace pořád kde brát?

Tak jako to jo. Je to tak, že já vlastně dělám časopis o jídle a každý den se v tom pohybuji. Řeším jídlo, recepty a všechno. Tím vlastně ta inspirace sama přichází. Já se tím vlastně pořád zabývám, pořád něco vyhledávám a všude zjišťuji. Tím se to na mě jenom valí, takže není zase tak těžké tu inspiraci najít a já už si jen pak vyberu, co je mi blízké, sympatické a co mi přijde jako dobrý nápad a dobrý recept.

Máte i tu možnost si vybrat před natáčením? Je to nějakým způsobem koordinované nebo si řeknete sama, co by bylo fajn připravit atd.?

Absolutně ne. Mám v tomto svobodu. Tam je to vše řízené čistě mnou. Vždy a všechno. Já to jinak nedělám. Nic tam není nahrané. Všechno je autentické, že mi někdy samotné přišlo, že už je to moc. Tak ty recepty vycházely z mé kuchařky, kdy pokud tam byly nějaké jiné, tak jsem si je samozřejmě vymyslela. V podstatě téměř vše, co se tam dělo, tak opravdu vznikalo samovolně. My s panem režisérem máte stejný vkus a názor na to, jak to má vypadat, takže jsme se tak doplňovali a společně to tvořili. Takže to bylo, jako kdybych to tvořila já a já, což jsem ještě nikdy nezažila, jaké je spolupracovat s někým, kdo je tak stejný jako já. Je to neuvěřitelně příjemný. Bylo to strašně doplňovací, jako kdybychom to byly dvě já a prostě si spolu povídaly. Hned na začátku jsem si domluvila, že když nebudu s něčím souhlasit, tak to tak prostě nebude.

Když jdete nakupovat v pyžamu a gumákách…jste to VY?

Já jsem se tohle naučila, když jsme chvilku bydlela v Americe, kde to je naprosto běžné. Jak oni chodí prát do těch prádelen, tak nevím, jestli to je prostě tak, že už mají vše špinavé a musí jít v pyžamu. Vždy a kdykoliv jdou v pyžamu. A to pro mě bylo tak příjemný, že ani teď to pro mě není problém dát si kabát, gumáky a prostě jít.

Kdo má tu čest ochutnat ty recepty, které uvaříte? Sní to štáb?

Štáb to sní s radostí. Jinak nejčastěji vařím pro rodinu. To je mi nejpříjemnější a nejmilejší vařit pro ně.

Co je u vás doma nejvíce vyžadováno?

No oni ani tak nevyžadují, oni se spíš těší, co vymyslím. Já jsem ale dost konzervativní, takže už jsou naučení takových pár jídel, které jedu pořád dokola. Jedno z takových jsou krkovičky na medu, které jsou také v kuchařce. Vynikající vyzkoušejte.

Pracovala jste v různých časopisech a teď jste známá, lidé Vás poznávají, je to náročné…Byla někdy chvilka, kdy jste si řekla, že jste to neměla dělat?

No…já jednak stále dělám v časopise a dál žiju normální život, který jsem žila předtím. Občas mě někdo pozná, ale nic dramatického se neděje a nikdy jsem nelitovala. Já si to vždy odbudu dopředu, jakože dopředu říkám, že jsem do toho neměla chodit, to jsem se zbláznila, to bude zase ostuda, to zase dopadne, to bude strašný, já to nezvládnu…ale samozřejmě do toho jdu. Teď právě jsem v období  dělání těchto scén, protože připravuji druhou kuchařku. Takže to je - tam už nemám co dát, ty recepty, to je na nic, já nevím, co tam mám vybrat, teď to bude horší než ta první, všichni mi to omlátí o hlavu, já to nezvládnu, teď na to není čas…Takže já si vždy tohle ve velkým odbudu předtím, kdy mám velké pochybnosti a pak když už je hotovo, tak je hotovo. A můžu se ohlédnout nebo začít vymýšlet dál.

Sledujete svět foodblogerů? Je toho teď všude plno a i my, jako nový portál o jídle, máme spoustu výborných kuchařů a kuchařek a myslíme si, že to nějakou úroveň má.

Nooo, sleduji. Teď už míň, než když jsem to sledovala ze začátku, kdy to začínalo. Teď už toho je moc, ale sleduji a znám se s některými foodblogery a strašně je obdivuji, jak to uvaří a vyfotí. Jsem překvapená. Já jak dělám ty časopisy a fotí se tam ty recepty, tak je všechno promyšlené a je to profesionální. A kolikrát když vidím ty jejich fotky, tak jsem strašně překvapená, jak za tak krátkou dobu fungování té myšlenky, jak se to jídlo vaří a fotí, tak jak se to všechno naučili, že jsou vlastně srovnatelní s těma profíkama. Jak to všechno dobře vypadá, kolik mají energie jet celý ten blog…psát, fotit…to mě prostě fascinuje. Tleskám!

Když jste trošku puntíčkářka…dokáže manžel říct, že se Vám to moc povedlo, přidej tam to a to…

No dokáže. Ale ví, že nemůže udělat úplné psycho. A mně se samozřejmě všechno povede, že jo. (smích) Takže to je druhá věc. Ale všechny ty chutě si ještě ladíme, takže to dokáže říct.

Co byste mi poradila jako redaktorce nově vzniklého portálu o vaření? Čeho se vyvarovat, na co dávat dnes pozor?

Od začátku do konce myslete na ty lidi, pro které to děláte. To je prostě celé. Nikdy to nedělejte jenom pro sebe. Musíte vědět, pro koho to děláte a celou dobu na ně myslet. Bavil by je tento recept, je to pro ně zajímavé…Musíte vědět, kdo je vaše cílová skupina. Když si představíte někoho konkrétního, koho znáte, kdo by do toho zapadal a pak to děláte prostě pro něj. Jenom si představujete, když vás něco napadne, jestli by to chtěl číst, zajímalo by ho to a podle toho se řídíte a vždy vás to navede, jak to máte udělat.

Zajímal by mě Váš názor…když nás osloví někdo, kdo by u nás chtěl mít profil a prezentovat své recepty, tak já když cítím, že ten člověk nekomunikuje tak jak by měl, že mi nesedí, nechci upřednostňovat své názory, ale zároveň si myslím, že ten kuchař, není až tak kuchař srdcem, tak prostě řeknu bohužel. Je to špatně nebo dobře?

Tak jako ten výběr musí být nějak určený. Musí být nějakým způsobem udělaný. Tak to děláte Vy, tak jak to cítíte. Já to dělám stejně. Já si taky vybírám věci, lidi, recepty a vše s čím chci pracovat.

Všude se píše, že máte nejúžasnější tým, který se mohl sejít kolem Vašeho pořadu. Chcete o tom zmínit pár slov?

Já jsem měla a znovu budu mít úžasný tým na tu kuchařku, protože je pro mě velmi důležité, jak ty lidi na tom pracují. Je důležité, aby od začátku do konce si přáli to dělat, aby ta atmosféra byla taková rodinná, že to fakt dělají pro mě, pro tu věc a pro ně. Není to jenom věc, kterou by dělali pro peníze. Investuji peníze do toho, abych zaplatila ty nejlepší lidi, tzn. že když to dělali jako Najbrtovi, kteří jsou jedni z nejlepších grafiků nebo to studio jejich, Zuzana Lednická to dělala. Ono to nebylo zas tak drahý, jak by se mohlo zdát, ale je pro mě důležité, aby to vypadalo prostě dobře. Zmínka o penězích není na místě, myslím tím, že si vybírám ty nejlepší lidi v oboru. Každá ta složka, která v té kuchařce bude, tak se ukáže i to, jak nakupuji a další blbosti. Takže je potřeba tam dát všechnu tu energii případně peníze, protože se to pak všechno vrátí. Takže na té kuchařce byl úžasný tým. Na tom seriálu bylo skvělý to, že se tam udrželo to, co fungovalo při té kuchařce. Pracovala jsem na tom s rodinou, blízkými a známými, kteří se pak stali rodinou. Už jsem měla nějaké nabídky předtím, ale nešla jsem do toho, protože mi to přišlo takové chladné. Potom když přišel David Ondříček, že by to rád udělal. Tak jsem se s ním sešla a krátce na to se ukázalo, že to bude fungovat a že si přejeme stejnou věc. Protože se to točilo u mě doma, u mě na chalupě a zase a tom spolupracovala rodina. Máma psala scénář, byli tam všichni moji sourozenci, tak právě se tam všichni sešli, Ondříček si tam sedl do křesla uprostřed té místnosti a všichni čekali, až se to uvaří a přitom to natáčeli. On vybral úžasný tým, protože taky má rád, když je to vše dokonalé a úžasné. Takže ano, nemohla se sejít lepší „parta“.

Já jsem strašně ráda, že to říkáte. Já jsem si vždy říkala: „Je to nádherný, Dita je svá, ale určitě je to nahrané pro diváka uměle.“

To fakt nebylo nahrané! I naše svatba byla skutečná! Samozřejmě, že všechny ty věci se neděly v tu danou chvíli, ale byly to věci, které se staly, nebo se fakt děly v tu chvíli, že to tak vzniklo při tom natáčení, že to nebylo ani nijak vymyšlený, napsaný prostě se to stalo.

Když se ohlédneme dozadu…jste spokojená se vším? Práce? Televizní pořad?

Jsem strašně spokojená. Teď jsem spokojená naprosto se vším a jsem absolutně šťastná.

Občanské sdružení Vrátka z Třebíče, kde zaměstnávají lidi s postižením, Vám posílají domácí sušenky + nějaké informace o této kavárničce s pekárnou. Kdybyste měla kdykoli cestu kolem Třebíče, tak jste srdečně do Vrátek zvána. Třeba si s nimi společně upéct čerstvý chléb…..

Jééé moc děkuji a moc je zdravím. Určitě se někdy najde cesta, uvidíme.

Všechno ráda vyřídím a Vám moc děkuji za příjemný rozhovor!

Já také moc děkuji. (milý úsměv)

Autor článku: Monika Růžičková

Fotografie: Monika Doležalová