Jelínkova vila - Velké Meziříčí zpět

Hotelnictví a pivovarnictví má ve Velkém Meziříčí staletou tradici, ale na Malé Stránce hotel ani pivovar do těchto časů nikdy nestál.

Od nepaměti tu býval mlýn zvaný Buchtovský, později Malostránský a naposled Jarolímův. Zvláštností tohoto mlýna byl neobyčejně dlouhý (920m) vodní náhon, využívaný k více účelům. Jeho vody poháněly především tři koreční kola (na horní vodu o průměru 3,16m) a ty následně hnaly tři složení starého způsobu (mlýnské kameny) a jeden krupník zvaný holendr. K oddělování mouky od slupek obilí bylo používáno starých hranolových vysévačů.
Budova mlýna byla přízemní, spojená s obytnou částí.

První zmínka o mlýně je z roku 1588, kdy na něm mlynařil nějaký Jíra ve službách Zdenka Leopolda a Jetřicha Berků. V roce 1614 je uváděn jako majetek obce Velké Meziříčí. Od těch dob se na mlýně do roku 1904 vystřídalo 11 majitelů. Následně se mlýn vrátil do majetku města, které ho za 14.000,- korun prodalo tehdejšímu továrníku Karlu Jelínkovi (tehdejšímu majiteli fy Antonín Jelínek a syn, továrna na kůže ve Velkém Meziříčí), s podmínkou, že zde vybuduje elektrárnu a bude zásobovat město elektrickým proudem.

Karel Jelínek podmínku splnil, starý mlýn zbořil a na témže místě, v letech 1904 - 1907 vystavěl na tehdejší dobu moderní obytnou vilu a na původním mlýnském náhonu vodní elektrárnu. Byla to Francisova turbína s dynamem na stejnoměrný proud. Tato zásobovala elektřinou nejen nově postavenou vilu a Jelínkovu továrnu, ale též radnici, Obecník – jediné kulturní středisko ve městě, městskou spořitelnu a tělocvičnu Sokola. Začátky výroby elektrického proudu se datují rokem 1905. Po rekonstrukci elektrárny asi v roce 1915 začala fy Ant. Jelínek a syn zásobovat celé město Velké Meziříčí el. energií – stejnosměrným proudem o napětí 220 V. V létech 1930 byla elektrárna znovu zmodernizována a do města zaveden i proud střídavý a napětí 380/220 V. Elektrárna zásobovala celé město elektřinou až do znárodnění v roce 1946. Dodávka pro město skončila v roce 1947.

Budova postupem let dostala lidový název Jelínkova vila. Vila zůstala v majetku Jelínkovy koželužny až do znárodnění celé továrny roku 1948. V éře státních podniků, 1948-1950 n.p.Dekva Brno, 1950-1961 n.p.ZAZ -Závody Antonína Zápotockého a od roku1961 n.p.Svit Gottwaldov, sloužila pouze jako obytný dům.
Turbína pro výrobu elektřiny zde zahálela a rezivěla. Kolem roku 1987 byla se souhlasem ředitele závodu Svit vymontována za účelem jejího dalšího využití a část elektrárny byla dána do šrotu. Samotná budova se stala znovu majetkem města a pro špatnou údržbu se postupně stala neobyvatelnou.

Přišel rok 1989 a s ním nové naděje i pro Jelínkou vilu. V roce 1992 koupil celou nemovitost (kromě vodního díla) Ing. Lubomír Jurek, jednatel fy AQUEKO, spol. s r.o. a po několika letech usilovné práce zde zbudoval moderní hotel s minipivovarem a restaurací.

Zpracováno dle podkladů pana Vladimíra Makovského a edice „130 let koželužen - Velké Meziřičí".