Rozhovor se studenty z oboru hotelnictví zpět

Anna Holá (studentka hotelnictví 2.ročník)
Uvažovala jsi, že půjdeš na hotelovou školu?

Ano, uvažovala jsem o tom. Moje maminka však chtěla, abych šla na Gymnázium, ale já jsem si stejně prosadila, že půjdu na hotelovku.

A co tě lákalo na tomto oboru?

Anna: Především ta všestrannost a jazyky.

Co tě nejvíce baví ve výuce? Odborné výuka nebo praxe?

Anna: My jsme ještě praxe jako takové neměli, takže mě spíš baví to vaření.

Vaření? A co konkrétně? Sladké nebo slané? Co bys vybrala, kdybys měla pro pažitku něco uvařit?

Anna: Mě baví spíše vaření jako takové slaných věcí. Co bych uvařila? Asi bych si vybrala nějaké kuřecí maso třeba s cuketovými hranolky, které bych nějak pěkně naaranžovala.

Co tě nejvíce ve škole baví?  Domlouváte se, co budete vařit nebo to máte v rámci osnovy?

Anna: My to máme v rámci osnovy. A někdy máme možnost i navrhnout, co bychom chtěli vařit.

Eva Jandásková (studentka hotelnictví 2.ročník)
Uvažovala jsi o tom, že půjdeš na hotelovou školu?

Já jsem o tom neuvažovala. Byla jsem v prvním ročníku na technickém lyceu, protože se tam otevíral obor s grafikou. Bavilo mě fotit, takže jsem chtěla tam. Ale bohužel mi to tam moc nešlo, takže jsem chtěla přestoupit na hotelovku. Byla jsem na přijímačkách a vlastně jsem pocítila druhou šanci.

Přijímací zkoušky se dělají z čeho?

Eva: Bylo to z všeobecného přehledu a češtiny. Takže jsem sem vlastně přišla a mamka pořád, jakože ne, že spálím i vodu…(smích) Nakonec ale po několika hodinách s panem učitelem Pilátem mě to nadchlo, když jsme spolu vařili a jsem tam, kde jsem.

Co tě nadchlo s panem učitelem Pilátem? Jaký je?

Eva: Pan učitel nám pomůže vždycky, když v něčem tápeme, když nám něco nejde. Pomůže nám, dá nám rady. je to přístupem, komunikací...uvolněností v hodinách. Opravdu se tomu věnuje, všechno s námi zkouší a nebrání se i s námi experimentovat.

Když si uvaříte něco v hodině, tak si to i sníte?

Eva: Jasně, nebo si to bereme domů.

Čeho bys vůbec chtěla dotáhnout? Dnes už se účastníte různých soutěží, co na těch soutěžích zjišťujete? Jaké jsou pocity před a po soutěžích?

Eva: Já to může vlastně teď hodnotit ze dvou úhlů. Z té kuchyně a potom z té obsluhy. Když jsme byli třeba ve Francii, v Remeši ve spolupráci s Krajem Vysočina na prestižní soutěži „Philippe Mille Challenge“, tak tam to bylo celé takové pohodové. Letos to byl první ročník a to tam spíše hodně omezené časem. Myslím, že to byly cca 2 hodiny. Tam jsem byla i s Vojtem. Pak jsme byli v Nitře. Tam už to bylo takové, že v té obsluze si nejsem už tak jistá, ale s paní učitelkou jsme to vypilovaly a snažily jsme se do toho dát maximum. Někdy je to boj (smích)

Co vlastně bylo náplní vaření v té Francii? Co jste se tam naučili? Co vás tam zaujalo, nadchlo? Co jste tam viděli poprvé?

Eva: Už při příjezdu jsme navštívili hotel Les Crayéres, ve kterém vaří šéfkuchař Philippe Mille, jehož kuchyň má dvě Michelinské hvězdy. Tak už jen to, že on tam byl s námi. Pozdravil se s námi, ptal se nás, jak se máme, jestli jsme v pohodě atd. Pak jsme byli v té jeho kuchyni, viděli jsme, jak se tam připravují pokrmy. Nečekala jsem, že tam budou mít v různých dózách po kuchyni suroviny (vanilkové lusky, koření…), různý inventář, skleničky na víno, stříbrné omáčníky, všechno takové luxusní. Už jenom to prostředí toho zámečku, to bylo opravdu krásný. A člověk vidí, jak to má nebo může vypadat. Určitě super zkušenost a zážitek.

Co jste připravovali jako soutěžní jídlo? 

Eva: ježíííš....(smích)

Učitelka Jarmila Necidová pomáhá:
V zadání bylo kuřecí maso z oblasti Remeše a dalších asi 5 ingrediencí, které jsme museli zakomponovat do toho připravovaného pokrmu. Bylo to na 4 porce a žáci to tam připravovali v kuchyni v Remeši na hotelové škole.

Eva: Vařili jsme kuřecí terinu z kuřecích prsou plněnou špenátem a červenou čočkou, dále dušený celer s jablky a červenou řepou (lehce pikantní), bramborovo-dýňové taštičky plněné žampiony a cuketou. Pak ještě jsme vařili omáčku ze švestek a vlašských ořechů. To vše jsme poté předložili komisi, ve které zasedl například šéfkuchař hotelu Ritz z Paříže, který seděl ve dvojici s panem učitelem a všechno ochutnávali. S naší školou se účastnila také škola ze Švédska, z Nitry a z nás tří, která škola zvítězila, tak šla do finále se školou z Francie, která to vyhrála. My jsme získali 2. místo.

Veronika Přepechalová ( studentka hotelnictví 3.ročník)
Uvažovala jsi, že půjdeš na hotelovou školu?

Já jsem nejprve neměla vůbec jasno, zda na tuto školu vůbec půjdu. Měla jsem přihlášku na Gymnázium a sem na obor hotelnictví a cestovní ruch. Na Gymnáziu jsem skončila při přijímačkách těsně pod čarou, tak jsem si říkala, že to asi nebudu zkoušet znova. Na hotelnictví jsem byla hned přijata, tak jsem si řekla, že to zkusím. Zaujali mě zde cizí jazyky, cestování a možnost vařit. Začala jsem se hodně zajímat o jídlo. Hodně jsem vařila doma, tak jsem si říkala, že je to dobrá možnost. Hned v prvním ročníku jsem měla možnost vycestovat na stáž do Španělska, kde jsem byla v kuchyni, takže jsem tam získala hned nějaké ty zkušenostii. Minulý rok jsem byla poprvé na soutěži v Nitře, kde jsme byli na obsluze (obsluhování hostů, servis kávy, podávání jídel).
Letos jsem měla už možnost jet do Nitry v rámci kuchyně, vařit. To jsem jela s Vojtem, kde jsme na to měli celkem 4 hodiny (2 hodiny na přípravu v kuchyni, nějaký čas na přesun a hodinu na zhotovení pokrmů před porotou). Jako předkrm jsme připravili duo z lososa ve formě tartar a mousse doplněné okurkovým želé a dresinkem z čerstvého manga. Jako polévka byl kuřecí vývar se špenátovou palačinkou plněnou pěnou z kuřecích prsíček. Jako hlavní chod jsme měli teplou  terinku z kachních prs parfémovanou pomerančem ve slaninovém kabátku podávanou s červenou čočkou, dušenou červenou řepou a petrželovým pyré, doplněnou omáčkou z Cantalupé melounu a křenovou pěnovou omáčkou. A jako dezert jsme připravili banánový cheesecake s mandlovou sušenkou, želé z malin, borůvkovou omáčku a švestkovou espumu s medem. To vše jsme chystali na talíř a obsluha to podávala hostům. Další talíř se ještě dával na výstavu a komisi. Potom bylo vyhlášení, komise nám řekla, kde jsme měli chyby, takže jsme zjistili, na čem musíme příště zapracovat. Například jim chyběly omáčky, jak u předkrmu, tak u hlavního chodu. Trošku jsme měli problém i u kachny u propečení masa.

Kdo pro vás to soutěžní menu připravoval?

Veronika: Připravovali jsme to tady ve škole a ještě nám pomáhal pan Stuparič (manažer juniorského reprezentačního týmu České republiky), který má na starosti norský národní tým. Má také společně se ženou ateliér Culinari, kde nabízí kurzy vaření (molekulární kuchyně, česká kuchyně…) Jsou moc fajn a spolupráce s nimi je super. Moc je zdravíme!

Zdeněk Pilát-učitel: Když byla soutěž v té Francii, tak se Veronika ještě připravovala na soutěž do Basile.

Veronika: Připravovala jsem se na soutěž do Basile, ale z finančních důvodů se to nemohlo uskutečnit, takže se to nakonec nekonalo. Pomáhala jsem ale v přípravě národnímu týmu, který jel na světovou soutěž do Koreje, kde vařili myslím meníčko o čtyřech chodech a obsadili 3. místo.

Vojtěch Poskočil (student hotelnictví 3.ročník)
Uvažoval jsi, že půjdeš na hotelovou školu?

Já jsem vyučený kuchař – číšník, abych řekl pravdu, nechtělo se mi jít pracovat, tak jsem zkusil ještě cukráře. To mě začalo hodně bavit, takže tím jsem se nakonec taky vyučil. Pak se mi taky ještě nechtělo jít pracovat, takže pak přišlo hotelnictví. Teď jsem byl s Verčou soutěžit v Nitře a na podzim jsem byl na soutěži ve Francii s Evčou.

Já sama jsem se dozvěděla, že děláš vynikající dorty a před týdnem jsem tě oslovila, jestli by si "neudělal" dort pro mého syna, abych si otestovala, co je na tom pravdy (smích) a byl opravdu vynikající, jak chuťově, tak designově…V čem je to gró dělat dobré dorty?

Vojtěch: Gró je především v poctivých surovinách, žádné náhražky. Takže používám pravé máslo, ne náhražku, která jenom vypadá jako máslo. Používat pudink, mléko, místo rumového aroma klasický Tuzemák. To stačí k tomu, aby byly dorty dobré. Poctivé suroviny!

Dobře, hodně lidí umí péct, ale nevytvoří nejrůznější tvary, třeba šicí stroj. Je to trošku výtvarná práce, jako sochařství. Umíš třeba malovat? (smích)

Vojtěch: Tak to už je o tom vzhledu. Mít trochu v rukách tu kreativitu. Jinak já malovat neumím vůbec, ani kolečko nenamaluju, aby to bylo jako kolečko. (smích) To s těmi dorty prostě tak nějak přijde a jde to. (smích)

Jak ses teda dostal k tomu, že uděláš identicky např. Spongeboba (postavičku kresleného seriálu)?

Vojtěch: Já nevím, podívám se na fotku, představím si to v hlavě a už ten dort obřezávám a ladím.

V čem bylo úskalí prvních dortů? Co se ti nepovedlo, co tě naštvalo?

Vojtěch: Každou chvíli mě naštve něco, když se mi nedaří. Jinak v pečení jsem asi neměl nikdy problém. Ani ty krémy…já tam sypu cukr od oka, ne podle norem, takže chvíli trvalo, abych to vychytal a měl to v ruce. Největší problém, který jsem řešil hned od začátku, byl při prokrajování dortu nadvakrát, aby byl rovně prokrojený. Na jedné straně jsem měl korpus 1 cm a na druhé 4 cm, takže to bylo úplně šikmé.

Takže u dortu se nemá co...třeba... srazit?

Vojtěch: Může se taky srazit ten korpus, ale nikdy se mi to ještě nestalo. (smích)

A co udělám špatně, když se mi ten korpus srazí?

Vojtěch: Tak můžou to být třeba přešlehaná vejce (bílky), nebo špatná manipulace, že se s dortem třeba bouchne nebo něco podobného. Potom se ten dort neupeče správně.

Třeba kamarádka upeče koláč, ukrojí kousek a řekne, že nic moc, že měla asi studená vajíčka. Říká ti to něco?

Vojtěch: No někteří pečou z vajec pouze při pokojový teplotě. Já jsem nikdy nic takového neřešil a normálně vezmu vejce, která jsou ledová z lednice a peču z nich korpus a je naprosto v pořádku.

Máte nějaké sny a cíle do budoucna? Řekněte každej, jak to v dnešní době cítíte?

Vojtěch: Mít svoji vlastní cukrárnu, hezky designově vybavenou. A když by šla dobře, tak si otevřít v dalším městě další cukrárnu. Mít pár svých cukráren ve větších městech. To by bylo fajn.

Anna: Já bych chtěla být překladatelka, dělat něco s jazyky. Mně by třeba nevadilo pracovat v nějakém pražském mezinárodním hotelu jako překladatelka nebo tak něco. Nevím, jestli chci být úplně s jídlem spjata. Ale nikdy neříkej nikdy.

Eva: Moje cíle do budoucna…pokračovat v gastronomii. Jelikož jsem teď čerstvě v juniorském národním týmu, díky Verči a tomu, že si mě pan Stuparič zapamatoval a "zaujala" jsem ho, tak bych chtěla pokračovat dál v reprezentování České republiky v té kuchyni nebo i hotelovou školu. Zatím mě to moc baví a uvidím co nám to do budoucna přinese.

Veronika: Také pokračovat v gastronomii a někam to ještě dotáhnout v kom kuchařské umění. Bavilo by mě i cestovat, zkoumat různé druhy kuchyně a tak. Chtěla bych toho ještě tolik objevit. (smích)

Co vás teď ještě čeká v nejbližší době?

Eva: V nejbližší době nás čekají různé gastro tréninky spíš, doufáme, že nějaká mezinárodní soutěž. 

Tréninky se konají kde?

Eva: My jezdíme do Prahy za panem Stuparičem do jejich ateliéru. Tam je super zázemí.

Zdeněk Pilát: Tam se udělá jakoby nástin toho meníčka a pak se vaří. Radíme se, ladíme, vylepšujeme a za každou radu jsme vděční.

Kdo vám vlastně v tom všem pomáhá? (i finančně)

Zdeněk Pilát: Samozřejmě škola! Atrašně velké díky patří Kraji Vysočina. Podpora všeobecně, tak i finanční. Zatím nás vždy v těch soutěžích podpořili. Posíláme moc velké díky!

Autor článku: